Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snášenlivost, reiki, církev

 

Zde je odkaz:

http://svetlo-zivot.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=255:svdectvi-o-reiki&catid=66:svedectvi&Itemid=130


 

A zde je poznámka k článku :

Nechce se mi tento článek  kopírovat na tyto stránky, proto jej dávám ve formě odkazu, nicméně dostal jsem jej vytištěný od spolupracovníka, a  cítím jako užitečné říci svůj názor.

Bůh je jeden. Manifestuje se skrze naše srdce. Bůh je láska. Máme-li hranice nastavené tak, že máme strach, bojíme se i lásky samé, protože ta odkrývá vše. Jsem křtěný, mám rád kostely a jsem v nich velmi často, je mi tam dobře. Je mi dobře i na jiných místech, v přírodě, mezi lidmi-ale vybírám si. Slovo energie mi nenahání strach. Cítím často charakter místa nebo člověka. Jsem mistrem reiki a celý svůj život používám jógové techniky. Pracuji ve farmacii a své cítění používám rovněž pro službu lidem.

Znám katolické kněží, kteří jsou otevření, plní lásky a pak i jiné, kteří, přestože slouží mše jak nejlépe umí a dělají to celou svou existenci, nemá to v sobě život, ale spíše pokrytectví-a jejich farníci to cítí a nejdou za nimi tak, jak by mohli.

Je to v lidech, ať je to křesťan nebo mistr reiki, může v sobě mít projevenou lásku a také nemusí. Na obou stranách existuje nepochopení a odmítání-ale to nejpodstatnější je, co v nich doopravdy je pod slupkou povahy, zvyků, nánosů života: jsou-li snášenliví,moudří a plní lidskosti a dobré vůle, či nikoli. U řady svých křesťanských spoluputovníků jsem se setkal s rysem, který mne zpočátku zarazil - byla to extrémní šetrnost, někdy až snaha o chudobu a odříkání a současně složku v povaze, která říká: Jsem lepší než vy, protože věřím ve správné věci a budu patřit mezi 144000 vyvolených. Samozřejmě, nedá se paušalizovat, ale statisticky pro mne významně se tento rys u této části lidí, které znám, projevil, není to jeden případ.

Znamená to odmítání a vydělování se z celku - ale Bůh je i celek, jak by mohl nebýt, když z něj vše pochází. Náš svět existuje v duálním uspořádání - je to jeho zákonitost - život se odehrává  mezi aktivním prvkem a pasivnějším prvkem, mezi mužskou stránkou a ženskou stránkou, mezi tím, co symbolizuje mužský princip, Bůh Otec a v jeho pokračování Jeho syn, Ježíš, a mezi tím, co reprezentuje Panna Marie. 

Člověk, který napsal článek, Pavel, měl negativní zkušenost s jiným člověkem, který používal reiki, postupně se odklonil, uvěřil ve zdánlivě jiný systém, křesťanský - a ten jej vede. Pokud se pro něj rozhodl, bylo to správně, křesťanské náboženství je jednou z vedoucích sil v Evropě a má svou nezadatelnou úlohu, je tu určitě správně. Jinak by v našem světě nebylo. Strach z potíží, které si způsobujeme rozporem mezi naším srdcem a rozumem, nás vede cestami křivolakými, jako každý strach, ať jsme ortodoxního křesťanského vyznání nebo používáme cesty, které křesťanství nepovažuje za správné. Je v pořádku, že se církev vyhraňuje proti věcem, které by narušovaly integritu, celistvost křesťanské víry, není v pořádku, že odmítá a zatracuje vše, co se do tohoto konceptu jaksi nevejde. Budoucnost  církve je v toleranci, ať je to církev jakákoli a současně v udržení svého charakteru - tato hranice je citlivá. Tím, že v určité míře démonizuje temnou stránku člověka, která tam prostě je a zjemňuje se pozvolna( takže při žádoucím vývoji nakonec nejde o temnou a světlou stránku stojící proti sobě, ale o život ve smíření polarit a jasné kontrole svého chování, jednání, myšlení, celého svého života pod láskou), dochází k tomu, že se temná stránka vymyká bdělému vědomí a dostává se do nekontrolované podvědomé úrovně, kde někdy vyvolává prudká pudová hnutí - například výsledkem potlačení sexuality pak může být zneužívání chlapců, jehož jsme v celé řadě afér svědky u duchovních.

Chci tím jenom říci to, že pokud se rozhodneme nebýt otevření a lidští a plní lásky, nepomůže nám ani křesťanství ani reiki, přestože v obou směrech je jako přirozený základ láska. Máme ctít a posilovat v lidech to dobré a způsoby, jakými k lásce dojdou, nechat na každém jednotlivci. Někdo půjde cestou násilí, bolestnou, jiný odevzdáním. Potkávám mnoho dogmatiků v řadách jogínů i v řadách církevních, stejně tak ale je na obou stranách řada lidí otevřených, překračujících své obvyklé hranice a láskou naplněných. Ať je jich stále více, budeme šťastnější. A ponechme svobodu těm, kteří se rozhodnou jinak. Možná to pro ně je jediná možnost, jak pochopit sebe i okolní svět.

K ocenění penězi mám jen malou poznámku: Peníze jsou univerzálně směnitelné oběživo, které nám slouží k životu a patří nedílně do naší doby, tedy dokud všichni nepřistoupíme na jiný princip existence, což asi nebude hned. Jsou důležité. A jsou neutrální - je to nástroj - jako nůž. Můžete je použít smysluplně a užitečně, nebo je zneužít ke zločinu. Volí vždy člověk, peníze za to nemohou. Jsou neutrální. Církevní majetky jsou dodnes na celém světě jednou z největších hodnot v našem současném světě, existují církve, které stále vybírají desátek od svých věřících, desetinu z jejich platu. Když jdete na mši, vybírají se dobrovolné peněžní dary, v minulosti ale dřeli na církevních statcích nevolníci stejně jako na panském. Budiž církvi dík, že udržuje silovou síť kostelů a pozvedá vědomí lidí(přestože tato síť je stále i mocenským nástrojem). Napíšete-li knihu, vlastně si ji vymyslíte. Když pracujete u lisu, v ordinaci, v obchodě, trávíte zde svůj čas(který byste mohli jinak využít) a dostanete za něj peníze, za čas a výkon. Nikdo se nediví honorářům za knihy, za fyzickou i duševní práci, ale jakmile přijde na několikahodinové semináře týkající se duchovní práce, tak nějak si řada lidí začne říkat, vždyť to není vidět, ten člověk to má dělat zadarmo. Je to pokrytectví a pozůstatek vědomí z minulosti, kdy církev hlásala chudobu(církev=duchovní, chudá církev=duchovní věci nejsou materiální, nepatří jim hodnota). Je třeba někde za něco pracovat, složenky nikdo neodpustí( jak říká Jan Svěrák ve filmu Kolja, když jde nahoru po schodech do věže - "...složenky, vy jedny krávy zelený..." . Tato práce, pokud je dělaná srdcem a je užitečná - a já tvrdím, že ano - je stejně hodnotná jako každá jiná, jen na to nejsme zvyklí. A není lehká, často za sebe i za klienta odžíváme nevolnosti a těžká traumata, která on nestihl nebo nedokáže vyčistit, přestože je přijal a vytvořil-a která, pokud je správně zpracujeme, také nás, jako terapeuty, posunou.Dáme čas, dáme schopnosti a úsilí - a ocenění nikde? V tom řetězci není něco v pořádku. Úsilí a úspěch = ocenění.  Je to cesta a má z ní prosvítat lidství a srdce. Neliší se zase tak příliš od jiných, je ale specifická a náročná a zaslouží ocenění. Je třeba stát nohama na Zemi a srdcem se dotýkat hvězd. Nejsem hrdý na všechny věci, které jsem kdy udělal, jsem schopen se na ně ale podívat, vidím alespoň za sebe jejich smysl a doufám, že jsem se z nich dostatečně poučil - výsledkem jsou tyto názory   Martin Ronge

 

 

Náhledy fotografií ze složky S kým se setkáte?

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář